Čím míň věcí máš, tím šťastnější jsi

Myslím, že to byl někdo jako Antoine de Saint Exupéry, kdo tenkrát řekl, že s lehkým batohem se cestuje lépe. Ano přesně tak, hlavně u cestování tohle pořekadlo platí dvojnásob. Kdo by se chtěl tahat s kufry po městě, stačí batoh, do kterého si člověk dá svých pár švestek a finito. Ovšem u jmění už je to složitější. Člověk totiž za život shromáždí nespočet krámů a věcí, které mu je pak líto vyhodit.

Viz já nedávno, když jsme se stěhovali. To, že je lepší vyhořet než se stěhovat, tak to potvrzuji na 10000 procet! Bože, tolik sarapatiček, hadrů, knih a upomínkových předmětů co já měla a stále mám, to je vážně horor. Myslím si, že kdybych byla schopna sbalit všechen svůj majetek do jednoho batohu, byla bych šťastná a cítila bych se tak nějak volnější a svobodnější.

Lidé hrozně lpí na předmětech a obkloupují se jimi celý život. Neříkám, že není krásné mít útulný domov s krásně vydekorovaným interiérem. V poslední době ai ale uvědomuji, že čím skromnější vybavení bytu, tím lepší. Navíc každá věc je chytač prachu.

Můj cíl je tedy jasný, nekupovat nové věci a minimalizovat to, co mám v šatníku a šuplících. Zda se mi to povede je otázkou. To by totiž znamenalo, že už si nebudu moct koupit ani jedny šaty a už vůbec ne knížku nebo nedejbože svícen nebo parfém! Zkrátka chci být minimalistou.

 Minimalismus 

Advertisements

Blbý den

Schválně, máte taky někdy pocit, když se ráno vzbudíte, že prostě nic nebude fungovat? A žádné kecy o síle pozitivního myšlení tohle přesvědčení nezaženou. Tak třeba dnes ráno. Jsem se vzbudila o hodinu později, než jsem si naplánovala. První věc, která mě kompletně rozladila.

Pak jsem si, jako poslední dobou každé ráno, dala kafe a k němu šest mandlí. Ano šest! Rozhodla jsem se pro své zdraví (ženám je to prý velmi doporučováno nejen proti rakovině prsu, a navíc je v nich vápník!) každý den jíst trochu mandlí. Jelikož mám ve zvyku takovéhle věci (oříšky, chipsy a spol.) sežrat na posezení, nasadila jsem si striktní limit. Takže navíc pěstuju svoji vůli. Nu, zkrátka si na malý talířek naservíruju svých šest mandlí a polovina z nich je hořká! Nu, řekněte! Tohle je fakt k puknutí vzteky!

Den nezačíná dobře, říkám si. Následně jdu do práce, nijak nezářím, ale naštěstí ani žádné boty. V poledne si naplánuju, že půjdu do nějaké internetové kavárny a trochu si pořídím pár DŮLEŽITÝCH osobních věcí na svém notebooku. Vlezu do jedné kavárny, objednám si kafe (a všechny víme, že položka za kafe v kavárnách je jednou z největších měsíčních útrat) a jejich wifi nefunguje! Grrrr … Zkouším tedy jinou kavárnu a, nebudete tomu věřit, ani tady se nedokážu připojit! A stálo mě to další kafe. Úspěšná jsem byla až ve třetí …

Nu, a závěr dne? Cestou domů z práce jsem si zlomila podpatek u svých oblíbených lodiček.

Co říct. Snad to bude zítra lepší a deprese, která z mého blbého dne vyplynula, zmizí…. dám si svých šest mandlí a jestli budou hořké, hodím se marod! Ju, mimochodem, Češi jsou prý super adepti na duševní nemoci, viz zde. Tak v tom aspoň nejsem sama.

Výměna manželek

Ano, jsem pravidelnou divačkou této reality show. Dřív jsem se styděla to přiznat a na veřejnosti jsem před kamarádkami ohrnovala nos a dělala, jak by pro mě bylo ponižující něco takového sledovat. Nyní se za to nestydím, ale naopak se k tomu, že jsem pravidelnou divačkou, hrdě hlásím. Sleduji každý díl a následně jeho dění konzultuji jak s mojí maminkou, tak s kamarádkami. Výměna manželek je totiž jediný pořad, který si opravdu nenechám ujít, jinak TV moc nezapínám.

A co si o tom myslím? Některé účastnice pořadu mě pravidelně dokáží zaskočit hned na začátku – přijdou do cizího bytu a hned za prahem spustí: “Tady je špína, ti mají málo jídla, to je děs běs,…” V takových chvílích zvedám oči k nebesům. Ano, možná, že si ty dámy opravdu myslí svoje, ale přeci neví, v jakých podmínkách druhé rodiny žijí. Třeba nemají peníze, třeba mají problémy v rodině,…

vymenamanzelek
vymenamanzelek

Jednu věc však opravdu nepochopím – proč manželky pláčou už když odjíždějí? Ano, možná ví, že jim bude rodina chybět, ale je to deset dní? Další pláč chápu – po nějaké době si uvědomíte určité chyby, máte čas na přemýšlení, chcete jet ihned k rodině a dělat věci jinak, lépe… Jen by mě zajímalo, jak dlouho to vydrží, předpokládám, že prvních pár týdnů jsou vztahy v naprosté harmonii, ale na jak dlouho?

Já osobně bych se Výměny manželek nezúčastnila,.. a vy?

Já chci!

woman

Víte, občas si říkám, že bych měla změnit životní styl. Ne, že bych žila úplně špatně, to v žádném případě, ale jako každá ženská si říkám, že je co zlepšovat. Hubnutí a tak. Samozřejmě vím, že toho, abych docílila kýžené změny, docílím jedině tím, pokud budu sama opravdu chtít. Všechno je to o hlavě, což je pravděpodobně můj největší problém, nemám totiž pevnou vůli.

Na internetu jsem našla zajímavý článek o tom, jak docílit všeho, co si umaneme, co se zdravého životního stylu týká. Obzvlášť první bod je důležitý. Zní takto:

Řekněte si: Já chci!

Copak o tom, to já si vždycky řeknu, většinou každé ráno nebo večer, když vyžeru půlku ledničky.S nacpaným bříškem ležím na posteli, hekám a slibuju si, že už to nikdy znovu neudělám. A ráno začnu nanovo. Zdravá snídaně, dopoledne ok, zdravý oběd, odpoledne přichází krize, večer si říkám, že si vezmu jen kousek té čokolády… a pak  jí sním celou. Proč? Protože já chci!

To samé třeba sport: Jeden týden cvičím, ale další už ne. Ztratím vůli. Teď, když to píšu, si říkám, že je to jen výmysl. Kdybych opravdu chtěla, tak budu cvičit každý den

A víte co? Nemám čas tady teď psát, protože CHCI udělat něco se svým životem!

Jak jsme našly zuby

Tůdleva jsem se domluvila s kamarádkou Kamilou, že půjdeme na kafe. Máme oblíbenou takovou hospůdku, kam chodíme docela často. Abysme vypadaly jako dámičky, říkáme, že chodíme na kafe, ale nebudu před váma nic tajit, vždycky se zlijeme jako prasata, protože si dáme vinnej střik, kterej nám pak tak zachutná, ale kazí to ta sodovka, tak to pijeme bez ní.  A pak zjistíme, že těch vypitejch skleniček je moc a radši se to ani nepokoušíme přepočítávat na lahve, protože bysme se děsně styděly a abysme tu ostudu zmírnily, tak bysme to musely zase zapít.

No a když jsme šly takhle jednou do té hospůdky, tak jsme poseděly, poklábosily, popily,… Však to znáte, ne. Ženský se sejdou, kecaj o všem možným… Probraly jsme chlapy, který ani jedna nemáme, svorně jsme si tvrdily, jak je to bez nich skvělý, abysme to zapily stříbrnou tequilou, do každýho údu jedna. No a pak jsme vyšly ven za hlasitýho pláče, že jsme děsně osamělý a máme jenom samy sebe.

Toulaly jsme se noční ulicí a Kamila najednou vypískla, že nakopla zuby.

total

“Jebe ti?” zeptala jsem se jí a propukla v hurónský smích, protože jsem si říkala, že na to ráno budu zase vzpomínat se studeným hadrem na hlavě.

Jenže pak jsem se koukla na zem a tam se fakt válela protéza. Nenapadlo nás nic lepšího, než ji sebrat a takhle v noci, mohlo být kolem půlnoci, jsme se začaly dobývat do domova důchodců.

Tak jsme vožralý udělaly dobrej skutek.

Jak jsem získala pozitivní energii

Tak jsem si teda říkala, že bych se sebou možná fakt něco měla dělat. Že je možná ta moje negativní energie fakt až moc negativní. Pak jsem si taky říkala, že lidi z Asie jsou jakoby děsně dobře naladěný. I když můj gynekolog mi říkal, že jsou to jen pózy, že se děsně přetvařujou, že takoví Japonci si o nás myslí, že jsme úplní blbci. No ale to je fuk, aspoň to dobře vypadá.

Takže jsem začala v bytě. Rozhodla jsem se totiž vyházet ze skříně všechno, co nepotřebujete a tím uvolnit prostor kolem sebe pro pozitivní energii. To mi taky říkala máma, že bych to měla dělat. Nachystala jsem si tři pytle – do jednoho jsem házela to, co dám před budovu Červenýho kříže, do druhýho jsem házela to, co nafotím a prodám (taky věčně smrdím korunou, každá kačka se bude hodit) a do třetího jsem házela to, co by byla ostuda někomu dávat, takže jsem se rozhodla to prostě vyhodit.

uklidskrine

No ty kokšo, to jsem koukala, jakýho bylo najednou ve skříni místa. Až mi to bylo líto. Přišlo mi, že prostě nemám žádný oblečení, takže jsem si vzala kartu, namalovala si pusu a šla nakoupit spooooustu hader, aby to té skříni nebylo líto, že je tak prázdná.

Takže máma měla pravdu – funguje to! Mám tolik dobrou náladu, jak už dlouho ne.